Celá rodina doma sedíme u večeře. Můj desetiletý syn Dan se na mne otočí s prostou otázkou: „… a mami, proč se lidi tolik bojí smrti?“ A sakra, jde do tuhého, řeknu si. Ale v rodině jsme si zvykli, že na každou otázku odpovíme. Tak odpovídám: “No, já si myslím, že se jí bojí minimálně ze dvou důvodů. Jednak proto, že nevědí, jak bude umírání probíhat, jestli bude bolet a jak dlouho může trvat. A pak proto, že nevědí, co bude potom.“

Samozřejmě nemohla nenásledovat další otázka: „A co je teda potom?“ Dobrá, tedy budeme pokračovat. „To vlastně nikdo neví. Různé filozofie, náboženství a učení na to potom mají různý názor. Třeba ateisti říkají, že po smrti nic není. Křesťani si myslí, že život tady na světě je očistec, kdy po smrti, podle toho, jak ses v životě choval, přijdeš buď do nebe nebo do pekla. Východní náboženství říkají, že se narodíme po smrti znovu. A podle toho, jak jsme v minulém životě žili, jakou máme karmu, tak se pak znovu narodíme jako myš nebo jako člověk. Ale jak to je opravdu, to vlastně nikdo neví.“

„A mami, co si myslíš ty?“ Tak dost, je čas to trochu otočit. „Mě by spíš zajímalo, co si o tom myslíš ty?“ K tomu starší syn dodá: „Já si myslím, že po smrti nic není.“ a můj muž poznamená: „Tedy o čem se to bavíte.“ Mladší syn ale pokračuje v tom, co začal, evidentně ještě ne zcela uspokojen: „No já si myslím, že jsme tady už byli, jenom si to nepamatujeme. Přišli jsme sem, abychom se něco naučili a jen někteří z nás se naučí dost a dojdou k osvícení.“ Spadne mi čelist, já se svých 42 let snažím k něčemu dospět, a syn to prostě ví v 10 letech. Navíc o tom mluví, jako by mluvil o chlebu s máslem.

„Aha, Dane, a jak si na to přišel? Bavili jste se o tom ve škole? Nebo si o tom četl knížku, viděl video na internetu? Nebo jak si na to přišel?“ Syn se na mě podívá jako by se nechumelilo: „Ne mami, nebavili, ani jsem o tom nic nečetl. Já si jenom myslím, že to takhle je.“ Závistivě dodám: „Tak to se máš, že máš už teď jasno.“ Otázky ale pokračují: „A co si myslíš mami ty?“

„Já myslím, že je to hodně tak, jak ty říkáš. A ještě si to představuju třeba jako ve filmu Avatar, že jsme všichni spolu propojení. Učíme se novým věcem nejenom pro sebe, ale pro nás všechny, pro naše společné vědomí, které učením každého z nás roste.“ Syn pak už očividně uspokojen dodá: „jo, my si to vždycky myslíme stejně.“ Odnáší svůj talíř a jde si do pokojíčku hrát. Rozhovor jej nevyvedl z míry, on má jasno. Já ještě chvíli lapám po dechu.

Je moc krásné vidět, jak nepotlačovaná a inspirovaná dětská mysl nemá bariery a snadno a naprosto samozřejmě dochází ke svým vlastním pravdám, které jsme my dospělí zapomněli, či nikdy neměli či nechápali. Syn je pro mne od malička velkým učitelem, teď ještě víc špicluju uši, když přichází se svými „životními postřehy“, třeba se příště zase něčemu přiučím.